Jezevčík

Roztomilý špekáček na krátkých nožkách zná bezpochyby každý. Můžete si vybrat dokonce z mnoha variant velikosti i délky srsti. Jeho původní název do překladu znamená „norař“ a to je naprosto přesná definice tohoto myslivecky i společensky využívaného plemene.

Původ

První zmínka o psovi podobných rozměrů se datuje již do období starověkého Egypta. Již tehdy byli žádáni drobní a samostatní lovci, kteří pronikali do nor a přinášeli odtamtud kořist, pro kterou se nikdo jiný nedostal. Z 9. století našeho letopočtu pocházejí první kostry, vypovídající o plemeni jezevčík, oficiální zmínka pod konkrétním názvem plemene pak pochází z 16. století. Zakladatelé všech jezevčíků měli sice vzpřímené uši, ale disponovali již krátkými končetinami a dlouhým trupem.  A neobvyklou houževnatostí. Za staletí šlechtění se vyvinulo celkem devět poddruhů jezevčíků, které rozlišujeme, v Česku je řadíme do šesti podkategorií. První oficiální kniha se záznamy o jezevčících vznikla v roce 1840 v Německu. U nás v Česku se výrazně začalo objevovat toto plemeno až kolem 30. let minulého století.

Povaha

Jejich nornický původ směřoval jezevčíky k tomu, aby byli schopni se v podzemí sami plnohodnotně rozhodnout. Což ve výsledku znamená, že se občas jezevčíci rozhodnou podle svého, protože to prostě považují za lepší nápad, než jak zní páníčkův povel. Jinak jsou to ale rodinní miláčci, kteří jsou ochotní pracovat a hodí se pro každou lotrovinu. Navzdory dlouhému tělu a krátkým nohám jsou neobyčejně mrštní a obratní a milují pohyb, přestože dokáží na páníčka trpělivě čekat, než se vrátí z práce.

Jezevčík je povahou přátelský a milý, skvěle se hodí do rodiny. Zbožňuje děti, dlouhé procházky, vyhřívání se na sluníčku a hry se svou rodinou. Navzdory tomu se občas objeví jedinci, kteří se cítí lépe spíše jako samotáři. Ať tak nebo tak, jezevčíci jsou malí vzrůstem, ale velcí duchem a dost často se cítí „sebejistě v kramflecích“, když vidí většího psa nebo je potřeba rodinu jakkoliv ochránit. Je dobrou vizitku majitele, aby nepodcenil socializaci s ostatními psy, dokud je jezevčík ještě malé štěně.

Nehodí se k celoročnímu chovu venku, díky krátkým nohám je náchylnější na prochladnutí a doporučuje se chovat jej raději výhradně doma.

Charakteristické rysy

Typické pro jezevčíky jsou dlouhé, plandavé uši, kratičké nožky a vysoko nesený ocas. Jezevčíci nemají problém vyšplhat na nepravděpodobná místa doma, na zahradě i v přírodě, s oblibou zkoumají svět a jsou nadočekávání chytří. Zbarvení se různí, ale vyskytne-li se jedinec tygrovaného zbarvení, nesmí zplodit potomky s dalším tygrovaným jedincem, protože by se narodila generace deformovaná a postižená.

Vzhled

Nic není tak rozličné vzhledem, jako jezevčík. Rozlišujeme varianty krátkosrsté, dlouhosrsté a hrubosrsté. Hrubosrsté verze je nutno občas trimovat, jinak je péče o srst minimální. Pak rozlišujeme podle velikosti jezevčíky králičí, trpasličí a standartní. Jezevčík má dlouhý čenich, vysoko posazené čelo, plandavé uši, středně dlouhý krk a dlouhý trup. Bedra i hruď jsou štíhlé, žebra protáhle končí daleko za hlavou. Nohy má jezevčík krátké, při nedostatečné výživě může docházet ke křivení končetin. Ocas je vždy nesený šavlovitě vzhůru. Zbarvení může být hnědé, černé se znaky, černé, pepřové, tygrovité, žíhané, červenožluté.

Krmení

Většina jezevčíků sežere všechno, na co narazí. Torze žaludku u nich nebývá příliš častá, ale přesto je důležitá dbát na vyvážené složení stravy, aby nedocházelo ke křivení kostí a zakrňování končetin.