Dalmatin

Dalmatini jsou psi, které si nelze nezamilovat. Jejich oddanost nezná hranic. Jsou laskaví, srdeční a v žádném případě nejsou agresivní. Jsou všestranní – naučí se takřka cokoliv. Za to žádají od svého pána jen jedno – moře lásky!

Základní charakteristika

Dalmatin je ikonický pes, kterého si nepochybně zamilujete. Život s dalmatinem je totiž úžasným dobrodružstvím. Je třeba říct, že to není mazlík úplně pro každého. Ačkoliv je velmi přátelský, milý, neagresivní, zvědavý, je to i velmi temperamentní pes s vlastním názorem. Ale to vás na něm právě bude bavit! Dalmatin je především milující a oddaný pes, který pro svého milovaného pána udělá takřka cokoliv. Je na „své lidi“ vázaný a rozhodně to není pes, který by se dal „odložit“ do venkovního kotce. Je to společenský tvor, který prahne po lidské společnosti. Toto silné citové pouto je i základem jeho poslušnosti. I když může být občas tvrdohlavý, udělá pro vás první poslední, a za trochu pozornosti se vám nastokrát odvděčí.

Dalmatin je aktivní, potřebuje pohyb. Ačkoliv není na pohyb až tak náročný jako jiná plemena, nicnedělání mu nesvědčí. Jeho přirozená zvědavost vede k tomu, že se nezaměstnaný dalmatin začne nudit. Pokud se mu postaráte o bohatý program, můžete dalmatina chovat klidně i v bytě. Dům se zahradou ho samozřejmě potěší více, ale je to pes oddaný svému pánovi, takže pokud bude v bytě v neustále interakci s milovaným člověkem, který se mu postará o zábavné vycházky, bude spokojený. 3 až 8 kilometrů denně představují dostatečnou aktivitu. Pokud svému dalmatinovi dopřejete více, nebude se zlobit. Je to vytrvalec zvyklý na dlouhý běh. Zároveň vás ale neztrhá, pokud se zrovna nebudete cítit na túru.

Vzhled

O vzhledu dalmatina se není třeba příliš rozepisovat. I ten, kdo v dětství nevyrůstal na 101 dalmatinech, zná dalmatina jako silného svalnatého, ale štíhlého psa, na němž vás na první pohled upoutá jeho typické tečkování, které rovnoměrně pokrývá celé tělo. Kromě klasického černého tečkování se můžeme setkat i s dalmatiny hnědými, u nichž má tečkování játrové zbarvení. Tečky by měly být 2 až 3 cm velké (u hnědého dalmatina 2 cm), na hlavě, končetinách a ocasu by měly být menší než jinde.

Pokud vás zajímají čísla a proporce, je třeba říct, že platí, že délka trupu dalmatina by vzhledem ke kohoutkové výšce měla být v poměru 10:9, výška loketního kloubu v polovině kohoutkové výšky, délka hlavy by měla odpovídat asi 40 % kohoutkové výšky, a délka lebky by se měla rovnat délce čenichové partie.

U dalmatina je třeba zmínit i na pohled velmi atraktivní chůzi. Dalmatin se pohybuje elegantně a harmonicky. Má dlouhý krok i klus.

Historie

Dalmatini patří mezi poměrně stará plemena. Najdeme je již na starodávných malbách v církevních kronikách z období 16. až 18. století. Jelikož bychom původ tohoto na pohled netradičního plemene našli v historické Dalmácii, pochází i tyto staré památky ze stejné oblasti. Dalmatiny najdeme na oltářním obraze „Madona s Ježíšem a anděly“ v kostele „Gospa od andjela“ v obci Veli Losinj na ostravě Losinj v Chorvatsku a dalších tamních malbách a freskách. První písemnou zmínkou je zápis biskupa P. Bakice z roku 1719. Už v té době se dalmatin označoval jako „Canis Dalmaticus“, z čehož s největší pravděpodobně pochází i jeho dnešní označení.

Ze Středomoří se ale plemeno brzy dostalo i do země tradičních milovníků psů, tedy do Anglie. Tam si dalmatiny okamžitě oblíbila šlechta. Osvědčili se jako tzv. „kočároví psi“ – provázeli svého pána, běhali před jedoucím kočárem a také bránili koně před toulavými psy. Díky této takřka společné historii si dalmatini dodnes s koňmi dobře rozumí. „Dalmatinem“ plemeno označil Thomas Pennant ve svém Werk „Synopsis of Quadrupeds“ v roce 1771 nebo později v roce 1790 Thomas Bewick. Oficiální standard, který předtím v roce 1882 sestavil Angličan Vero Shaw, přijal v roce 1890 nově založený klub v Anglii.

První český klub byl založen v roce 1970, tehdy u nás plemeno ještě nebylo vůbec rozšířené. Postupně ale obliba dalmatinů, stejně jako všude po světě, rostla. Velkou zásluhu na tom měl i rodinný film 101 dalmatinů. Dnes již filmová popularita opadla, „v módě“ jsou jiná plemena, takže si dalmatina pořizují zejména ti, kteří touží po oddaném psím společníkovi.

Výcvik a péče

U dalmatina jsou stále patrné lovecké pudy. Ze začátku může působit lehce tvrdohlavě, přeci jen je to pes se svým názorem. Je to však také pejsek velmi inteligentní a učenlivý. K výcviku je třeba přistupovat láskyplně, bez nátlaku. Pejskaři, kteří mají doma dalmatina, svého chlupáče nejčastěji trénují v obedience. Dalmatini se objevují i na trénincích moderních psích sportů, jako je agility nebo coursing. Je třeba zdůraznit i to, že díky loveckým pudům, které v dalmatinech stále dřímou, se uplatní i při loveckém výcviku.

Krátká tvrdá srst nevyžaduje příliš náročnou péči. Postačí pravidelné vyčesávání – třeba speciální gumovou rukavicí. To je však nutné. Srst dalmatina líná po celý rok, a proto je nutné ho odumřelé srsti zbavovat. V souvislosti se srstí je třeba říci, že jako pes bez podsady není dalmatin tak odolný vůči chladu. Při procházkách za tuhých mrazů je tedy vhodné zauvažovat i o oblečku.

U dalmatinů je také dobré zmínit, že postrádají „psí zápach“, který může pro některé chovatele představovat překážku například pro chov v bytě. Voděodolná srst dalmatina má takřka „samočistící“ schopnost. I když se mazlík někde na procházce vyválí v bahně, je za chvíli krásně čistý.

Krmení

Pro dalmatiny, stejně jako pro všechny ostatní pejsky, doporučujeme především krmivo kvalitní. Klasickým doporučením je přitom prémiové či superprémiové suché krmivo rozdělené do dvou dávek – dávku samozřejmě přizpůsobte tomu, jak je váš mazlík starý a aktivní. Pokud máte doma juniora atleta, má jiné požadavky na krmivo než psí senior. Protože mají dalmatini sklony k onemocněním močového ústrojí (viz níže), nejsou pro ně ideální krmiva s vysokým obsahem bílkovin. Pokud máte hafana, který trpí například na močové kameny, doporučujeme speciální veterinární diety, které slouží jednak jako prevence nemocí močového ústrojí a jednak i jako podpůrná kúra při léčbě.

Zdraví

Na zdraví dalmatina si bohužel vybírá daň atraktivní zbarvení srsti. Díky tomu se u těchto rozkošných mazlíků objevuje často hluchota. V registrovaném chovu se však štěňata na hluchotu testují. Novopečený pejskař si tak odnáší štěně, jehož zdravotní stav by měl znát – alespoň co se týče hluchoty. Dál k chovu se připouští jen zcela slyšící jedinci.

Hluchota ale nemusí být u mazlíčka, kterého chcete jako domácího rodinného společníka, až takovou překážkou. Nemusí totiž postihovat obě uši. Často narazíte na pouze „jednostranně“ slyšícího dalmatina, u něhož byste postižení bez odborného vyšetření snad ani nezpozorovali.

V menší míře mohou dalmatini trpět na onemocnění močových cest, zejména na kameny. Těmto obtížím však lze předcházet speciální veterinární dietou podporující zdraví močových cest a stále plnou miskou s vodou. Jinak jsou dalmatini zdravým plemenem.