Hačikó, skutečný příběh psí věrnosti

Hačikó je dodnes symbolem věrnosti a nehynoucího přátelství. Profesor Ueno si svého psího přítele vážil tak, jako si mnohdy lidé neváží svých blízkých. Hýčkal ho a opečovával. Pes se mu za to odvděčil láskou a věrností, kterou nepoznamenala ani smrt. Více než 10 let se vracel k místu, kde se se svým pánem rozloučil a čekal na jeho návrat. Žil na ulici, nejdříve trpěl jako tulák, poté se stal japonským národním hrdinou. I přes to ale na milovaného profesora čekat nepřestal a na svém místě ho vyhlížel až do svého posledního dne.

 

 

 

O psí věrnosti a lásce mezi pánem a psem bylo napsáno nespočet knih a natočeno mnoho filmů. Některé se opíraly o skutečné příběhy, jiné byly smyšlené, inspirované pouze láskou ke čtyřnohým miláčkům. V jednom se ale shodovaly. Psi vždy byli a jsou našimi životními společníky. Ačkoliv je jejich pobyt na světě ve většině případů o dost kratší než ten náš, z toho, jak psi dokáží projevovat své city, náklonost a věrnost, bychom se mohli často učit. Se psem si není těžké vytvořit pevný vztah. Pes nemá předsudky, neočekává nemožné, není přehnaně kritický, ba naopak – mnohdy je absolutně nekritický. Miluje nás, ať děláme cokoliv a vypadáme jakkoliv. Proto se před našimi pejsky mnohdy chováme přirozeněji než před našimi blízkými. Snad v tom tkví základ oné čisté hluboké lásky člověka a psa.

 

O Hačikovi byl natočen i film: „Hačikó – příběh psa“

 

Jak již bylo řečeno, příběhů o psí věrnosti je mnoho. Jeden velmi zajímavý pochází až z Japonska. Filmové nadšence možná potěší, že o hrdinovi tohoto článku byl natočen i film s Richardem Gerem. Ano, řeč je o Hačikovi.

 

Hačikó byl pes, jenž se proslavil svojí neutuchající věrností ke svému pánovi. Zajímavé na jeho příběhu je to, že byl oslavován ještě za svého života. Oddanost a loajalita patří mezi hodnoty, kterých si Japonci vždy velmi cenily – snad ze všech nejvíce. Proto příběh věrného psa zaujal celou zemi a brzy uchvátil i celý svět.

 

Hačikó byl pes plemene Akita Inu. Narodil se v listopadu roku 1923 ve stodole ve městě Odate v prefektuře Akita. Měl skvělé předky – jeho otec pocházel z jedné z nejlepších chovných linií v Odate. Patřil zámožnému farmáři. Zde se ale u samotného Hačika na chvíli zastavíme a přeneseme se do Tokia…

 

Profesor Ueno měl za svůj život 16 psů – žádný ale nebyl jako Hačikó

 

V Tokiu učil na Fakultě zemědělství Tokijské Univerzity profesor Hidesaburó Ueno. Protože dlouho toužil po čistokrevném psovi plemene Akita Inu, překvapil ho jednou jeho bývalý student Mase Chiyomatsu nečekaným dárkem – malým štěnětem. Ueno, respektovaný odborník ve svém oboru, byl známý i jako velký milovník psů. Za svůj život jich měl celkem šestnáct, ale žádný z nich se prý nevyrovnal Hačikovi.

 

 

Z nemocného štěněte Ueno vypiplal milujícího psa

 

Společné začátky Ueno a Hačika ale nebyly tak růžové, jak by se možná dalo očekávat. Většina z nás vzpomíná na dny se štěnětem jako na ty nejhezčí ze společného soužití se psem. Když však Hačika v zimě roku 1924 přivezli do Tokia, měl značně podlomené zdraví. Ueno ho proto nechával spát zabaleného v dekách pod svojí postelí. Je třeba zdůraznit, že v té době nebylo v Japonsku vůbec obvyklé, že by psi přebývali v domě. Hačikó ale působil den ode dne křehčeji a slaběji, dokonce ho sužovaly horečky. Ueno a jeho žena udělaly vše pro to, aby se pes uzdravil. Přikládali mu ledové obklady nebo ho dle potřeby naopak zahřívaly láhvemi s teplou vodou.

 

Ueno Hačika nedobově rozmazloval

 

Během příštích šesti měsíců se Hačikovo zdraví zlepšilo. Ueno ho brával na procházky se svými dalšími dvěma psy – anglickými pointery Johnem a Esuem. S Johnem vycházel Hačikó dobře, Esu nejspíš ze žárlivosti Hačika nesnášel. Je nutné podotknout, že Ueno věnoval Hačikovi skutečně mimořádnou pozornost. Denně mu vyčesával hustou srst, krmil ho vývarem s rýží, mlékem a játry. Dá se říct, že svého chlupáče rozmazloval tak, jak to dělají moderní pejskaři. Něco takového bylo však ve dvacátých letech dvacátého století v Japonsku zatím nemyslitelné.

 

Hačikó svého pána doprovázel každý den do práce a na stejném místě na něj i čekal

 

Hačikó projevoval pánovi svoji věrnost tím, že ho každý den doprovázel na cestě do práce. Vždy s ním došel na železniční stanici – Shibuya Station, kde Ueno nastoupil na vlak a odjel. Ať bylo jakékoliv počasí – mohlo klidně sněžit nebo pršet – Hačikó se na stanici odpoledne vrátil, aby svého pána opět přivítal. Tento každodenní rituál jen utužoval už tak pevné pouto mezi oběma.

 

Idyla ale netrvala věčně. 21. května 1925 sledoval Hačikó svého milovaného profesora Uena naposledy. Třiapadesátiletý profesor zemřel během výuky na cévní mozkovou příhodu. Hačikó již Uena nikdy nespatřil. Smutný příběh ale nekončí…

 

Po Uenově smrti si Yaeko nemohla Hačika nechat

 

Žalostné bylo i to, že si Hačika nemohla nechat Uenova žena. Ač byla Yaeko známá jako „paní Uenová“, nebyli s Uenem nikdy legálně sezdáni. Ueno byl zaslíben jiné ženě z prominentní japonské rodiny, ale jak to tak bývá, zamiloval se do Yaeko. Jeho rodina sňatek neschvalovala, a tak se odstěhoval a žil s Yaeko bez svolení a beze sňatku. Když Ueno zemřel, nebyla Yaeko v postavení vdovy – neměla ani právo na dům, a proto se musela odstěhovat ke známým. S sebou si samozřejmě nemohla vzít velkého psa, jakým byl Hačikó, a tak ho poslala k příbuznému, která žil ve východní části Tokia – v Asakuse.

 

Kolemjdoucí si mysleli, že je Hačikó tulák

 

A opět se vracíme k příběhu o Hačikově oddanosti a nehynoucí lásce. I když už dávno nežil v blízkosti železniční stanice, na kterou se svým pánem chodíval, utíkal Hačikó zpět do domu v Shibuya a ke známé stanici. Profesorův bývalý zahradník, jenž Hačika dobře znal, pouštěl psa do domu, aby se jen tak netoulal. Hačikó i po Uenově smrti chodil každé ráno na stanici, jako by svého pána vyprovázel, a odpoledne na něj čekal. Ale Ueno se nevráil. Lidé, kteří chodili na vlak a kolem stanice, si mysleli, že je to obyčejný tulák. Někteří s ním velmi hrubě zacházeli. Někdo mu natřel hořčici na čumák, děti ho trápily, prodejci z obchodů ho polévali vodou, aby utekl. Všiml si toho ale jeden z Uenových studentů, který psa poznal. Napsal do místních uznávaných novin Asahi Šimbun a 4. října 1932 vyšel o Hačikovi článek s titulkem „Příběh ubohého starého psa: Už sedm let trpělivě čeká na zesnulého pána“.

 

Když se roznesl Hačikův příběh, lidé mu začali nosit pamlsky

 

Hačikův příběh se okamžitě roznesl po celém Japonsku. Protože Hačikovi popularita do hlavy nestoupla, dál čekal u železniční stanice, jako by se nic nestalo. Změnil se ale přístup místních a kolemjdoucích. Ti ho mezitím začali obdivovat, nosili mu pamlsky, děti ho hladily.

 

Odhalení bronzové sochy se účastnil i Hačikó

 

V roce 1934 si Hačikó vysloužil za svoji věrnost a oddanost dokonce bronzovou sochu. V roce 1933 ho poprvé spatřil sochař Teru Ando, jehož dojemný příběh psa zasáhl natolik, že se rozhodl mu vzdát poctu. Nejdříve vytvořil sádrovou sochu, kterou vystavil na výstavě Císařské umělecké akademie (Fine Arts Academy Exhibition). V roce 1934 už byla ale vztyčena před prodejnou jízdenek na Shibuya Station socha bronzová. Na odhalení dorazily davy lidí včetně vnoučat profesora Uena a dokonce i samotného Hačika. Ani v příštích dnech se ale Hačikó nevzdal svého rituálu. Tentokrát ale na Uena čekal u své vlastní podobizny.

 

Roky života na ulici Hačikově zdraví neprospěly. Byl podvyživený a trpěl na vnitřní parazity. Ke stáří byl slabší a slabší, až nebyl schopen se od stanice vracet k zahradníkově domu, a tak zůstával ležet u železniční stanice. Hačikó zemřel 8. března 1935. Byl pohřben vedle svého milovaného profesora. Dodnes je v japonských školách Hačikó představován dětem jako symbol věrnosti a přátelství, které nic nezlomí.

 

 

Hačikova socha byla za války roztavena, v roce 1948 ji znovu vytvořil sochařův syn

 

Hačikó měl ale zajímavý osud i po smrti – respektive jeho socha. Během druhé světové války byla bronzová podobizna psa roztavena a materiál byl použit pro válečnou produkci. Její tvůrce byl však při náletech zabit. Po válce v roce 1948 se tak úkolu jejího znovuvytvoření zhostil jeho syn Takeshi Ando. Má se za to, že to, že byla socha po válce znovu odlita, zabránilo úplnému vyhynutí plemene Akita Inu, k němuž se po válce schylovalo.

 

 

Hačikó, skutečný příběh psí věrnosti
Vytvořeno03.07.2019
Na vašem soukromí nám záleží
Náš e-shop ukládá soubory cookies, které pomáhají k jeho správnému fungování. Využíváním našich služeb s jejich používáním souhlasíte.
Povolit všePodrobné nastavení