Bloodhound

Bloodhound je majestátní pes s nesmírně dobráckým srdcem, citlivou povahou a melancholickým pohledem. Je velmi vázaný na svého pána a nedokáže žít bez kontaktu s ním. Také je to ale bezkonkurenční stopař, kterého si zamilovala i královna Viktorie a jehož „svědectví“ kdysi přijímaly za závazné i anglické soudy.

Základní charakteristika

Bloodhound nebo také „pes svatého Huberta“ si získal skvělou pověst především jako fenomenální stopař s excelentním čichem a nesmírnou vytrvalostí. Dokáže sledovat i několik dní starou stopu. Využívají ho myslivci, policisté i záchranáři. Pomáhá hledat pachatele, pohřešované i zachraňovat životy.

Bloodhound ale není jen lovec a stopař, je to také velký laskavý, trpělivý a dobrácký pes se srdcem na správném místě! Nikdy není agresivní a je závislý na svém pánovi, kterému je bezmezně oddaný. V kontrastu se svojí velikostí a majestátním zevnějškem je až překvapivě citlivý.

S bloodhoundem může být někdy trochu těžší pořízení. Dokáže mít svoji hlavu, a proto je doporučován zkušenějším a důsledným chovatelům. Ač se nezdá, je to velký „cíťa“. U nezkušeného pejskaře tedy hrozí jak to, že si s ním nebude umět poradit, tak i to, že neuváženým jednáním raní psovy city.

Díky své velikosti není bloodhound psem vhodným pro život v bytě. V domě se zahradou mu bude ale jako v ráji. Není to však pes, kterého by mohl jeho majitel „odložit“ do boudy. Je závislý na kontaktu s milovanými lidmi, a proto by s nimi měl trávit většinu dne.

Bloodhound potřebuje pohyb. Není to ale sprinter. Místo toho dává přednost pomalejší, ale vytrvalé fyzické aktivitě. Svůj čich si rád cvičí na procházkách v přírodě, nejlépe v lese. Jako každý velký pes to má v době růstu trochu složité. Psího juniora není vhodné příliš fyzicky zatěžovat, aby nedošlo k poškození vyvíjejícího se pohybového aparátu. S většími fyzickými výkony proto u svého bloodhounda počkejte, až vyroste.

Vzhled

Bloodhound je mohutný velký pes, nejsilnější ze všech honičů. Vyniká silnou kostrou a dobrým osvalením. I přesto nepůsobí těžkopádně, ale právě naopak – velmi vznešeně. Na první pohled vás upoutá jeho bohatě vyvinutá kůže tvořící na hlavě a krku hluboké záhyby.

Charakteristickým znakem bllodhounda je jeho majestátní hlava, spíše vysoká a vzhledem ke své délce i úzká. Bohatě vyvinutá kůže na ní tvoří vrásky a záhyby přecházející v záhyby laloku. Černý či hnědý nos je široky s širokými nozdrami. Výraz bloodhoundových tmavě hnědých nebo oříškových očí je vážný a lehce melancholický. Nízko nasazené uši jsou pokryté na omak sametovou srstí. Hlava sedí na velmi dlouhém silně osvaleném krku, který je uzpůsoben ke stopování u země.

Pro bloodhounda je typický jeho houpavý, pomalý, ale pružný a nenucený krok. Je schopen dlouhého klusu, aniž by na něm byla znát únava. Šavlovitě nesený ocas je za pohybu elegantně prohnutý nad hřbetem.

Protože není bloodhound žádná křehule, je jeho tělo kryté přiléhavou krátkou srstí, která je odolná vůči povětrnostním vlivům. Na hlavě a krku je velmi krátká a na omak sametová. Co se týče zbarvení, rozeznáváme tři typy – dvoubarevné černé s pálením (black and tan), dvoubarevné hnědé s pálením (liver and tan) a jednobarevné červené (red).

Historie

Poněkud hrůzostrašné jméno tohoto plemene nemá v žádném případě původ v krvelačnosti bloodhoundů. „Blood“ (= „krev“) se do označení plemene dostala spíše jako výraz čistokrevnosti. Bloodhoundovi se ale také říká „pes svatého Huberta“, protože byl po léta šlechtěn mnichy z kláštera svatého Huberta v Ardenách. Svatý Hubert žil v 7. století a než se stal mnichem, tedy v době, kdy byl ještě zámožným francouzským šlechticem, choval parforsní honiče. Šlechtice Huberta hluboce zasáhla nečekané smrt jeho manželky Floribane a také to, když se mu na lovu zjevil jelen s křížem mezi parohy. Toto zjevení ho přimělo stát se mnichem. Své bohatství věnoval chudým a odebral se do kláštera. Své lovecké vášně a lásky k loveckým psům se však nevzdal. V klášteře choval hnědočerné lovecké psy s výborným čichem. Po své smrti a svatořečení se stal patronem lovců.

První psi svatého Huberta byli využívání zejména k lovu vysoké a černé zvěře. Mniši je s žádnými jinými psi nekřížili, a proto si zachovali onu „čistokrevnost“, která se dostala i do jejich jména.

V 11. století byli dovezení do Anglie, kde získali své označení „bloodhound“ odvozené z „blooded hound“ (= „čistokrevný pes“). Bloodhound tam byl ceněn nejen jako velmi schopný lovec, ale také jako pes schopný vystopovat zloděje a pytláky. To, že bloodhound „usvědčil“ pachatele, bylo dokonce uznáváno anglickými soudy. Pod patronát si toto ušlechtilé plemeno vzala i známá milovnice psů královna Viktorie.

Zajímavou poznámkou z historie tohoto velmi zajímavého plemene je, že když byli bloodhoundi dovezeni do Spojených států, byli oblíbení zejména v jižanských státech, kde sloužili ke stopování uprchlých otroků.

Výcvik a péče

Bloodhound je velmi inteligentní, ale občas tvrdohlavý pes, který potřebuje vedení důsledného pána. Výcvik základní poslušnosti je samozřejmostí. Největších úspěchů dosáhnete, pokud se ho rozhodnete pozitivně motivovat pochvalami a drobnými zdravými pamlsky. Když si pořídíte štěně bloodhounda, raději před ním schovejte vše, co by mohlo rozžvýkat. Žvýkání čehokoliv je totiž jeho velkou vášní, která mu vydrží i po zbytek života – to se už ale nejspíš nebude vrhat na vše, co se mu dostane k tlamě, ale jen na to, co mu žvýkat dovolíte.

Krmení

Krmení bloodhounda je trochu specifické. Jak uvádíme níže, má sklony ke gastrointestinálním obtížím, a proto je vhodné ho krmit častěji během dne po menších porcích. Někteří navíc bývají docela vybíraví a hned tak něco jim nechutná. Kvůli riziku torze žaludku nesmí bloodhound před a po jídle vykonávat větší fyzickou aktivitu. Pro svého psího gurmána vybírejte vždy kvalitní prémiové a superprémiové krmivo a postupně mu najděte to, které uspokojí i jeho náročné chuťové pohárky.

Zdraví

U bloodhounda je zaznamenán vyšší výskyt problémů trávicího ústrojí, zejména torze žaludku, také ale očních, ušních a kožních onemocnění. Stejně jako všechna velká plemena i bloodhound může trpět na obtíže pohybového aparátu, typicky dysplazii kyčelního kloubu a lokte.