Co dělat, když se pes bojí?
Když se pes bojí, má to vždy nějaký důvod, který lze naštěstí řešit. Léčba strachu není jednoduchá, ale za spokojený život se šťastným chlupáčem to stojí, co říkáte?
I psi mohou mít strach. Mohou se bát téměř čehokoliv. Na rozdíl od člověka jim však původ stresoru nemůžeme racionálně vysvětlit a stresu jich tak zbavit. Pokud si u pejska všimnete, že se něčeho bojí, musíte jednat co nejrychleji. Čím častěji a déle se pes bojí, tím je stres, jejž prožívá, hlubší a více zakořeněný.
Bojácný pes z vás nesmí cítit strach a známky paniky
Psí strach se může projevovat různě – štěkotem, kňučením, vytím, třesem, sliněním, zvracením, agresí, destruktivním chováním. Není ale „na obtíž“ jen vám nebo pejskovu okolí obecně, neúměrně zatěžuje i jeho nervovou soustavu a kardiovaskulární systém. Mnoho pejskařů si bohužel neví se strachem svého mazlíka rady a často v něm – v tom nejhorším případě – stres ještě zesilují. Pes, který cítí strach, nepotřebuje, aby se bál i jeho pán. Nepotřebuje svůj strach s nikým sdílet. Potřebuje, aby ho jeho pán vyvedl ven ze situace, která ho děsí.
Psa, který se bojí, nechlácholte!
Paradoxně velmi špatnou reakcí pejskaře je uklidňování chlupáče. Pokud psa, když se bojí, začneme chlácholit konejšivými slůvky, nabyde dojmu, že dělá něco, za co ho chválíme. Naše chování mu bude připadat stejné, jako když splní povel nebo přijde na zavolání. Bude mít pocit, že od něho chceme, aby se bál.
V momentě, kdy dáte najevo strach, pes ve vás ztrácí autoritu a stává se nevyzpytatelným vůdcem smečky
Na druhou stranu je třeba si uvědomit také to, že se psi učí nápodobou. Mezi zástupci odlišného druhu je to poměrně neobvyklé, nicméně soužití člověka se psem má tak dlouhou historii, že se mezi nimi mnohé hranice smyly. Když si všimnete, že se pes bojí, hlavně nepanikařte. Vystrašené výkřiky, zvýšený hlas, rychlé pohyby, změna intonace – to vše pes pozná a vnímá. Pokud vy jako přirozený vůdce ve smečce budete stresor ignorovat, pes může v ideálním případě dojít k tomu, že se není čeho bát. Pokud naopak vycítí váš strach, může zareagovat zcela nečekaně – buď může být paralyzován nebo naopak po strašákovi agresivně vystartovat. Představte si, že jste letuška nebo stevard v letadle, kterým otřásají turbulence. Svůj strach na sobě nesmíte nechat znát.
Ke strachu psa nelze přistupovat obecně. V první řadě je třeba přesně určit, čeho se pes bojí, a dle toho se chovat. Níže si shrňme několik nejčastějších psích strachů.
Strach z lidí – první kroky k zbavení se strachu začínají u vodítka
Pokud se pes bojí lidí, jsou na vině pravděpodobně chyby v socializaci. Socializace by měla probíhat mezi šestým a osmnáctým měsícem věku. V této době jsou štěňata jako „houby“, které do sebe nasávají maximální množství informací z okolí a osvojují si vzorce chování, které pak využívají po celý život. Pokud tedy máte svého chlupáče od štěněte, je ideální ho v tomto období seznámit s co nejvíce podněty – psi by se měli vídat s ostatními psy, zvířaty, s lidmi, a to s dětmi i muži. Proč to zdůrazňujeme? Je velmi časté, že si žena pořídí psa, s tím si najdou společný životní rytmus, zvyknou si na sebe, pes tráví čas jen s ní, popřípadě s dětmi, a ona si najednou najde nového přítele. V takové chvíli je pes vyděšený, počíná si nedůvěřivě a vystrašeně.
Bázlivému hafanovi byste měli ukázat, kdo je ve smečce pánem. Rozhodně mu nebude imponovat, když mu budete tolerovat jeho vylomeniny. Když se před cizím člověkem bude schovávat nebo utíkat pryč a vy s tím nic neuděláte, přestáváte být vůdci a smečka rázem ztrácí vedení, na které byl pes zvyklý. Pes, který se bojí, potřebuje jasné povely, denní cvičení a především páníčka, který ví, co chce. K tréninku rutinních situací ale přistupujte pozitivně, pomalu a třeba i zábavnou cestou. Povel „nesmíš“ nebo „přestaň“ nejsou pro bázlivého psa výrazem suverénního vedení, naopak působí spíše hystericky – věřte, že pes to pozná. Zkuste být při jednání s ním maximálně v klidu a mluvte na něj s rozvahou.
V situaci, kdy se pes bojí lidí, nebo třeba i ostatních psů či věcí (viz níže), je klíčovým nástrojem k nácviku zbavení se strachu vodítko. Vodítko je spojnicí mezi vámi a psem, která ale nezakládá rovný vztah. Vy jste pán a váš pes vás musí poslouchat – nebojte se, že by to bylo něco, co by psa trápilo. Naopak. Přesně to je jeho přirozenost – žít ve smečce a respektovat vůdce. Pokud tedy držíte v ruce vodítko, pes ho nesmí napnout a cukat s ním, jak se mu zlíbí. Na cuknutí vy nesmíte odpovědět jemňoučkým cuknutím, které nikomu (ani psovi) nic neřekne. Vaší odpovědí by mělo být rázné krátké trhnutí, které psovi vyšle jasný signál. Pomocí vodítka musíte zabránit tomu, aby se pes běžel schovat, nebo aby po cizím člověku vystartoval.
Strach z cizích předmětů – ukažte, že vy se nebojíte!
Ač se to může zdát nepravděpodobné, pes se může zaleknout i neznámého předmětu. Jste na procházce a váš hafan uvidí například igelitovou tašku, vyděsí se a nechce jít dál. I v tomto případě se musíte zachovat jako suverén a ukázat psovi, členovi své smečky, že vy se jí rozhodně nebojíte. Vezměte ji třeba do ruky, hrajte si s ní. Rozhodně s ní ale nemávejte psovi těsně před čumákem, ani mu ji nepodávejte, pokud se nebude chtít podívat sám.
Strach z hluku, bouřky, střelby a ohňostroje – postupně psa na rizikové podněty zvykejte!
Psi se velmi často bojí neznámých hlasitých zvuků, bouřek, ohňostrojů nebo střelby. Nejčastější reakcí je schovávání se, kňučení, štěkání… Bohužel se projevy tohoto strachu často zhoršují s věkem. Vhodnou léčbou samozřejmě není trestání za to, že se třeba pes ze strachu pomočil. Někoho možná překvapí, že vhodné není ani konejšení. To, že se jako páníček sami zachováte ustrašeně, a pes z vás bude cítit náznak paniky, může ve výsledku situaci jen zhoršit. Pokud budete psa chlácholit, může si své chování snadno vyložit jako žádoucí.
Akutním řešením stresové situaci je vyhledání bezpečného útočiště, kam zvuky bouřky nebo ohňostroje doléhají jen tlumeně. Neřeší se tak však problém samotný. Léčbou strachu z hluku je snižování přecitlivělosti na něj. Vaším cílem je de facto to, aby mazlík považoval bouřku za zcela běžnou věc. Vystavujte ho v malých dávkách stresoru – pusťte mu krátkou sekvenci zvuků bouřky nebo ohňostroje, a když si zvykne, sekvenci prodlužte.
Adaptil do zásuvky
Strach z ostatních psů
Pokud se váš pes bojí jiných psů, a v důsledku toho se chová například agresivně, je to opět jen výsledek nedostatečné socializace. Pes by měl v době svého dospívání poznat co nejširší škálu podnětů. Měl by se setkat s ostatními psy i zvířaty. Je zbytečné si říkat: „K babiččino Alíkovi ho vezmeme, až vyroste“ – to už bude totiž pozdě. Nebojácného psa poznáte tak, že v interakci s ostatními působí sebejistě, vyrovnaně a dá se bez problémů ovládat (respektive – poslouchá vaše povely).
Pokud máte ještě čas psa socializovat, pusťte se směle do toho. Snažte se ho vystavovat co největšímu množství pozitivních zážitků s různými lidmi (ženami, muži, dětmi, lidmi v kloboucích, brýlích apod.) i zvířaty.
Možná se ale ocitáte v situaci, kdy má váš hafan s ostatními psy už nějaký problém. I v této chvíli byste měli vystupovat jako suverén. Nebuďte nervózní. Místo toho mluvte a jednejte, „jako by se nechumelilo“. Třeba svému mazlíkovi nenuceně řekněte: „Přece by ses ho nebál.“ Pes na vaší intonaci pozná, že o nic nejde. Nemějte napnuté vodítko (když se nic neděje, nemáte k tomu důvod, ne? – pokud byste vodítko napnuli, pes by si vaše signály vyložil jako protichůdné). Navíc tak psovi ubíráte prostor k sebeobraně a on se tak může cítit ohroženější. Místo toho se jen „jako by nic“ zkuste postavit mezi svého psa a toho, který ho děsí, snažte se působit jako bariéra, abyste znemožnili vašemu bojácnému mazlíkovi vzít věci do svých rukou, tedy tlapek.
Strach ze samoty
Strach ze samoty má svůj název – říkáme mu „separační úzkost“. Pes takovou úzkost pociťuje kdykoliv, kdy jeho páníček nebo člověk, ke kterému má silnou citovou vazbu, odejde – ale stačí, když se k odchodu jen chystá. Psi jsou od přírody tvorové společenští. Nabízí se, že k separační úzkosti bývají náchylnější zejména společenská plemena, například maltézští psíci. Proto jsou tito chlupáči doporučováni zejména chovatelům, kteří ví, že nebudou většinu dne mimo domov.
Separační úzkosti se dá předcházet dostatečnou socializací – zvykáním psa na jiné lidi a psy. Také je vhodné se snažit zabránit tomu, aby pes, když je sám, prožil něco traumatického. Pokud máte plemeno, které má k separační úzkosti sklony, zbytečně ho nenechávejte doma samotného na Silvestra, nebo když se blíží bouřka.
Strach z osamocení se projevuje různými způsoby – ničením věcí v bytě nebo domě, pokusy o útěk, štěkotem či vytím. To je ale jen začátek. Projevy stresu z odloučení se mohou stupňovat a končit třeba sebepoškozováním nebo pronásledováním páníčka na každém kroku.
Součástí léčby separační úzkosti by v žádném případě neměly být tresty. Chování psa je jen reakcí jeho organismu na strach. V první fázi léčby je důležité, aby pes nikdy nezůstával sám. Měl by pobývat v „nezávadném“ prostředí – tedy na místě, odkud nemůže utéct, kde si nemůže ublížit a hlavně tam, kde se cítí dobře. V této fázi je třeba psa denně trénovat. Trénink při léčbě separační úzkosti vypadá tak, že je pes na kratičký okamžik vystaven tomu, čeho se bojí. Buď tedy na chvíli odejdete, nebo mu jen zmizíte z dohledu, popřípadě mezi psa a sebe postavíte bariéru (záleží na tom, jak vážnou úzkostí pes trpí, a na tom, co všechno, u něj vyvolá stres). Postupně se doba prodlužuje. Doporučuje se také, aby pejskař rituály, které při odchodu obvykle dělá (sebere klíče z police, otevře skříň s kabátem, aplikuje parfém…), spojil s jiným významem – to znamená, že vše provede, ale neodejde. Při skutečném odchodu je poté vhodné zvyklosti změnit – třeba zcela vynechá loučení se psem.
Dále by Vás mohlo zajímat:
